Domů » Fotocesty » Jihoafrickou republikou na pláže Mozambiku

Jihoafrickou republikou na pláže Mozambiku

Problémy s ochranou přírody v Africe

Každé léto zamíří z Antarktidy ke břehům Mozambiku stáda keporkaků dlouhoploutvých. Rozuměj léto z evropského pohledu, v Africe je v tuto dobu zima. Keporkaci, ale nejenom oni, byli naším cílem. Ve zdejších na plankton bohatých vodách přivádějí na svět mláďata a také se páří, aby zajistili další generaci. Není tomu tak dávno, spíše pár let, kdy tyto vody byly plné mant, velrybích i "zubatých" žraloků a ostatních velkých oceánských tvorů. Na to abychom tvrdili, že se situace dramaticky změnila, bychom zde museli být o mnoho déle. Neodiskutovatelným faktem ale je, že jsme zahlédli během 10 ponorů na prchavý okamžik "jen" 3 menší manty. Ze starších videí a fotografií je přitom zřejmé, že zde manty a žraloci byli zcela běžným druhem. Hrozně rád bych byl, kdyby se na našem "neúspěchu" podepsaly jen špatné podmínky a náhoda. I z vyprávění místních je totiž velmi zřetelné, že před pár lety zde výskyt těchto tvorů byl zcela běžný. Vzpomínky, kdy během pár kilometrů podél home reefu bylo možno potkat několik velrybích žraloků a mant, se bohužel zdají být čím dál více vzpomínkami. Jedinými žraloky, které jsme viděli, bylo 7 zabitých žraloků na pláži - kladivouni a žraloci bělaví. Bylo smutné vidět tohoto hrůzu nahánějícího žraloka (podle statistik žralok bělavý snad nejčastěji napadá člověka - ovšem i tyto případy je třeba počítat v jednotkách, zatímco žraloci jsou vybíjeni po milionech) ležícího jako kus mrtvého masa na písku. Pro ploutve. Pro polévku. Prý pro tradiční čínskou medicínu. Pro naprostý nesmysl. Čím více jezdíme za velkými zvířaty po světě, tím více propadáme beznaději. Nosorožci jsou vybíjeni kvůli rohům, sloni pro slonovinu, šelmy proto, že se jich bojíme a občas napadnou náš dobytek. Nebo pro pochybnou "odvahu" svátečního střelce. Další zvířata zabíjíme proto, že hledáme místo pro chovy domestikovaných zvířat a pro půdu na pěstování kulturních plodin.

Jsme štěstím bez sebe, když na prchavý okamžik zahlédneme ve Španělsku rysa pardálového, v Africe levharta a v Indickém oceánu mantu. A čím dál více si začínáme být jisti, že náš druh posunul přírodu a s ní celou naší planetu a náš jediný domov ve vesmíru za pomyslnou hranu rozumné a udržitelné budoucnosti.

Potápění se zpěvem keporkaků dlouhoploutvých bylo a je dál nádherným zážitkem .............. Zatím.

V Mozambiku - na pláži zpívajících velryb

Nemohli jsme začít jinak než vlastně koncem a tak v obráceném sledu budu i pokračovat. V Mozambiku v oblasti Paindane jsme prožili skvělý týden s potápěním a focením okolního ptactva. Cesta z Komati portu, který leží na jižní hranici Krugerova parku, je opravdu pekelně dlouhá a navíc procedura přechodu hranic mezi Jihoafrickou republikou a Mozambikem je mírně řečeno zdlouhavá. A to i na africké poměry. Navíc jsme zaplatili snad naše zatím nejdražší vstupní vízum - 82 USD. Šest set kilometrů dlouhá cesta mezi stromy s oříšky kešu, ručními výrobci cihel a příměstskými trhy v Maputu nám kupodivu docela rychle utekla. Asfaltová silnice postavená Číňany se několik desítek kilometrů před cílem změnila v prašnou cestu, abychom pak poslední kilometry absolvovali mezi kokosovými palmami po písku. Snížili jsme tlak v pneumatikách o nějaký ten bar, ale přesto při prudké pravotočivé a mírně stoupavé zatáčce náš Landrover definitivně zapadl. Slunce tak učinilo již před hodinou a tak jsme se ve tmě, kterou nerušilo žádné elektrické světlo, vrhli do vyproštění. "Zlaté české ručičky" se osvědčily a tak než přišla pomoc, byl náš vlek odpojen, nejtěžší zavazadla připravena na přeložení, vůz vytlačen a když přijela pomoc, stačilo věci naložit na další auto a pokračovat v cestě. Naštěstí to již bylo doslova za rohem, no, teda vlastně za dunou. Bleskově jsme se ubytovali v prostorných domech. Než jsem ulehl, šel jsem se na oceán podívat a při pohledu na 5 metrové vlny jsem v duchu přemítal, jak že to bude s tím proklamovaným jednoduchým potápěním.

V pět ráno jsme vstali a šli se podívat na svítání. Během pár minut jsme napočítali několik jedinců a skupinek velryb - keporkaků dlouhoploutvých. Po krátké snídani jsme se pokusili zachytit některé výskoky fotoaparátem a pak již jsme vyrazili do dive centra, které bylo jen půl kilometru od našeho domečku. Dive centrum mělo vše co jsme potřebovali, ocelové láhve s DIN ventily, čluny a čtyřkolky k jejich přepravě a slušné zázemí. A taky majitele a divemastera v jedné osobě - Vossiieho. Vynikajícího průvodce a znalce okolních potápěčských lokalit a hlavně "domácího" paindane reefu. Všechny ponory byly prováděny ze člunu a obvykle bylo třeba rychle padnout ke dnu a schovat se před proudem. Většina ponorů byla blízko dna, protože útesy jsou tu ploché, takže na dně jsme trávili většinu času a o to delší byly bezpečnostní zastávky. Fauna v mozambických vodách byla velmi podobná egyptskému Rudému moři, jen ryby byly mohutnější a hejna větší. Potkávali jsme obrovské kanice tukula, perutýny a želvy, očaře a spoustu klipek a chňapalů. Taky jsme potkali několik rozedranců a několik "paperfish", která mají děsivý český název Houpavec ropušnicovitý. Hojně zastoupeny zde byly murény v mnoha druzích. Bohužel jsme nepotkali žádné velké pelagické živočichy, jen na bezpečností zastávce na Manta Pinaclle jsem pod námi zahlédl mantu malou. Honzovi zbylo trochu více vzduchu a tak trochu spadl a zahlédl další dvě manty stejného druhu. Patrně se jednalo o druh Mobula thurstoni, byly menší, svrchu hnědé a oba laloky po stranách tlamy měly zašpičatělé. V Paindane jsme nakonec provedli 10 ponorů, tři na Manta Pinaclle a ostatní v okolí "domácího" Paindane reefu. Jeden z ponorů jsme provedli hlouběji v místech, kde se vyskytují zelené korály. Byl na ně úchvatný pohled, když jsme se blížili, ale naprosto nás znechutilo, že na každém druhém korálu byly zbytky sítí nebo vlasců. Spousta korálů byla díky tomu v žalostném stavu. Prohlédli jsme i několik velmi krásných jeskyní, kde bylo mnoho perutínů a ropušnic. Největším průšvihem z našeho pohledu byla skutečnost, že nám přestal fungovat Canon G11 a tím pádem jsme nebyli schopni pořizovat fotografie. Přesto jich pár vzniklo, což podle zbytku výpravy je třeba považovat za zázrak. Viděli totiž, jakými nástroji jsem jej "opravoval".

Cestou do Mozambiku

Do naší finální destinace jsme cestovali z Johannesburgu. Využili jsme cestu přes Blyde river kaňon, stavili jsme se u Berlínského a Lisabonského vodopádu, koukli jsme dolů z Božího okna do dnes zcela zamlženého lowveldu a zamířili ke Krugerovu národnímu parku. Přespali jsme na soukromé farmě, kde se dalo chodit mezi zvířaty, upekli jsme braai nad ohněm za houkání hyen a projeli jsme parkem od Orpen gate přes Sataru a Lower Sabie do Komatipoortu. Tentokráte byl v Krugeru žirafí den, potkali jsme jich snad 150, viděli jsme spousty antilop, zeber a slonů. Trochu chyběly kočky, ale pro nás to bylo velmi dobré seznámení s Krugerem pro plánování dalších cest. Před třemi lety jsme nějaký čas byli v soukromé části - Timbavati a teď jsme projeli velký kus jižní části parku. Myslíme si, že i zde je dost možností pro fotografování a pozování divokých zvířat. Další cesta už tak hezká nebyla, bylo to spíše o chudém Mozambiku, velmi, ale velmi drahém a zdlouhavém překročení hranic a průjezd městem se zajímavým jménem Xai-xai. Při cestě zpět jsme přespali v hlavním městě Mozambiku Maputu, kde byly skvělé africké trhy se vším možným a centrum, z kterého vedly následující ulice : Avenida Vladimir Lenine, avenida Karl Marx, avenida Mao Tse Tung a našly by se další a další. Naštěstí na venkově rostly v igelitových pytlících oříšky kešu, podél silnic bylo možno koupit banány, kokosy a další pochutiny. Nakonec i cesta byla zajímavá, byť asi by nebylo od věci jednu cestu letět letadlem do Inhambane a ušetřit tak nějaký čas.

PS : tento týden jsme dostali mail, že na Manta Pineclle byla spatřena velká manta

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace