V zemi zoborožců a slonů - Zimbabwe a Botswana
Jak si vybrat destinaci
Tak jako každý rok od naší návštevy Keni jsme již s ročním předstihem pošilhávali po některých afrických destinacích a přemýšleli jsme, kam bychom vyrazili. Chtěli jsme zpátky za velkými savci, ale hledali jsme oblast, kde je méně turistů a více divočiny. Ale ono už ani v Africe to není tak snadné a nakonec jsme se rozhodli pro kombinaci pro nás méně známého parku a turisticky profláknutého místa. Kombinaci z našeho pohledu rizika a tutovky. A zase bylo vše trochu jinak. Někdy si říkám, zda na to mám ještě nervy a jestli se na to jeden rok nevykašlat a jet v klidu do Itálie na hory, protože od návštěvy Keni jsem lyžovat v zahraničí nebyl.
Hwange a Hide safari camp
V době našich příprav běžel na televizním kanálu Animal planet seriál o amatérských fotografech v Hide campu v Národním parku Hwange v Zimbabwe. Záběry a profesionalita průvodců byla na vysoké úrovni. Bohužel se opět ukázalo, že televize (noviny, internet a další média) snesou opravdu vše a pravda byla zcela jiná. A ne vše je takové, jak se na začátku tváří. V několika mailech jsme vysvětlovali, o co nám jde, že chceme především fotografovat, že bychom rádi využili krytu u napajedla a že nám jde o čas strávený v blízkosti zvířat. Vše bylo potvrzeno, přislíbili dokonce zkušeného stopaře, který sám fotografuje (!!!) a až v posledním mailu byla malá poznámka, že ne všechna zvířata lze snadno a vždy potkat. To ovšem známe, přírodě (větru dešti též) neporučíte. S tím jsme byli smířeni. Camp ležel daleko od hranic parku a tak jsme z našeho auta, kterým jsme přijeli z letiště, přelezli i s vybavením do otevřených vozů a spěchali jsme do campu. Cestou jsme již potkali pár zvířátek, camp vypadal úžasně a tak největší šok přišel až ráno. Né že bychom camp nedoporučovali, určitě je velmi dobře vybaven, skvělé jídlo, jihoafrická vína v ceně, ale s těmi trekkery to zase taková sláva nebyla. Alespoň pro nás. Náš stopař, lépe řečeno pak řidič, byl již celý rok (!) zkušeným průvodcem a fotografem, navíc to byl Zimbabwan bílé pleti a tudíž postrádal intuici domorodých stopařů. Po prvním dnu jsme mu začali přezdívat "mlíčňák" a naše společné game drivy nebyly bez vzrušení. My jsme šíleli z jeho schopností, on z našich procházek mimo vůz. Když jsem mu během noční vyjížďky ukázal cibetku, měl obrovskou a nefalšovanou radost, viděl ji totiž poprvé v životě :-(. Po prvním dnu jsme dokonce udělali poradu u jihoafrického červeného na téma, zda ho vyměnit či ne. Nakonec jsme s ním zůstali, čehož možná litoval více on než my. Myslím, že tak blízko ztráty licence nikdy nebyl a ani nebude. Čechům se jistě příště obloukem vyhne. Plakali jsme po Deefovi z Jižní Afriky. Přesto jsme viděli spousty zvířat včetně antilop koňských a vraných a také nádherného levharta. Po celém parku poletovali a poskakovaly spousty zoborožců - velcí kaferští a několik druhů toků. V noci v okolí krásně řvali lvi, ale Honza s Ondrou vždy usnuli a rušili svým funěním. Třetí noc mě přemluvili, abych je vzbudil a mohli si poslechnout řev lvů. Škoda jen, že lvi nepřišli blíže ke campu. Pominu-li tyto věci, potom je Hwange pro velká africká zvířata rájem a kromě běžných velkých savců jsou zde i jinde vzácné antilopy, psi hyenovití a další predátoři.
Chobe - turista všude kam se podíváš
Národní park Chobe byla trochu jiná písnička. Chobe safari lodge byla obrovská a počty lidí opravdu šílené. Druhou stranou mince je fakt, že kdyby tu nebyli turisti, už by tu asi nebyla ani zvířata. Spousta aut a lodí nám ovšem dost vzala náladu, kterou trochu zlepšil druhý camp, který ležel stranou této továrny na safari. Naivně jsem si myslel, že většinu lidí zajímají při návštěvě parku zvířata, ale opak byl pravdou. Obrovské procento lidí bralo návštěvu jako společenskou událost a kdyby šli ve svém bydlišti do nejbližší ZOO, bylo by to stejné. Jediným vytržením z poklidně plynoucích dní jsme tak byli my. Aby se totiž někdo válel po "picnic place" v písku a sloním trusu kvůli nějakému ptákovi, místo aby žvýkal biltong a pil víno, to se přece hned tak nevidí !! Navíc jsme v campu objevili několik druhů ledňáčků, dudkovce a další ptáky a tak bylo co lovit. Člověk ale nemohl jen tak rychle vyrazit a začít fotit. Nejprve bylo třeba dobře zavřít okna a dveře, protože na každou nepozornost číhali zloději. Jak to vypadá po návštěvě kočkodanů v apartmánu by mohl Martin vyprávět.
Victoriiny vodopády - skvělá zastávka
Mezi oběma parky jsme měli malou přestávku v podobě návštěvy světoznámých vodopádů. Myslím, že ačkoli již cesta není jak před 200 lety velkým tripem a dobrodružstvím, stojí za to se na vodopády podívat. Navíc je v okolí díky vodní tříšti "deštný" les , který skrývá takové zajímavé tvory, jako jsou třeba zelená turaka.
Co říci závěrem. Nelituji toho, viděli jsme několik velmi významných a známých parků a krásných míst subsaharské Afriky a pro fotografování by se příležitosti a vhodné objekty našly, ale příště bych chtěl cestovat opravdu trochu jinak. Limitem však je omezená možnost volného pohybu a velké počty turistů. Oprostit se od velkých campů, raději "risknout" bydlení na campovacím místě ve stanu, než bydlet ve vybavené lodgi se spoustou ostatních lidí, raději se zříci po většinu času průvodce, než "trpět" v denním režimu. A pro možnost pohody, stopařů nebo vykoupání se po nějaké době prostě na jeden dva dny využít nějaké lodge po cestě. Pokud se ovšem zaměřím na zvířata, která jsme viděli, potom bych výpravu hodnotil velmi dobře. Levhart, lví námluvy, turaka, vlhy vlaštovčí, velké skupiny slonů, medojed kapský a další poměrně vzácné druhy bychom si obrazně mohli na svém listu "odškrtnout".
Epilog
K sepsání tohoto epilogu mě přivedlo pár rozhovorů s mými kamarády, kteří se pohybují v přírodě s fotoaparátem i bez něj a několik článků z webu. A také reakce na ně. Nemá smysl lkát nad tím, že lidí je trochu více než je pro zdravý a ničím neovlivněný běh přírody únosné a to že rabujeme přírodu jak se dá, je asi neodiskutovatelný fakt. Nemá smysl v tomto textu popisovat pěstování palmy olejné, těžbu vzácných dřev, frakování ropy nebo stavební běsnění. Protože jsem zpočátku jenom za přírodou cestoval, zvířata pozoroval a užíval si pobyt v jejich blízkosti a až později jsem začal pořizovat fotografie, možná je můj pohled také zkreslený. A ani nechci tvrdit, že vše je pravda tak jak popisuji, je to můj "pohled na věc". Při pozorování zvířat a ttím také levhartů v obou popisovaných destinacích docházelo nutně k ovlivňování jejich přirozeného chování. A nebo taky ne.
Situace první : Dospělý levhartí samec, kterého jsme potkali na cestě se snažil dostat k napajedlu a naše auto a také dvě další, která se zastavila, aby si lidi v nich mohli levharta prohlédnout mu brání v cestě k vodě. Levhart nervozně pokukoval přes trávu a několikrát se snažil dostat okolo aut k napajedlu. Vydrželi jsme s ním dlouho. Nakonec se ztratil v trávě a hustém křoví. Příští dny jsem měl druhou možnost pozorovat tohoto nádherného kocoura. Stáli jsme na druhé straně napajedla a z mírného svahu jsme měli situaci jako na dlani. Dalekohledem jsem zahlédl levharta, ale protože okolo napajedla bylo stádo slonů, choval se podobně jako v minulé situaci. Přikrčil se a začal se přikrádat k napajedlu. Současně jsem si všiml pohybu v trávě a po chvilce rozeznal velkého dropa kori. Levhart se plížil s němu, okolo projela dvě auta a zastavila nedaleko ke krátké svačince. Levharta si turisti nevšimli a on je naprosto ignoroval.Pokračoval v plížení tak, že jen občas bylo možno vidět spičky jeho uší, jak vykukují nad trávou. Popadl jsem fotoaparát a narval na něj všechny konvertory, co jsem jich po autě našel a čekal. Útok přišel něčekaně a z úplně jiného místa, než kde jsem naposledy kočku zahlédl. Drop byl ovšem bystřejší a tak stihl včas odletět. Levhart se znuděně a tak jak to jen kočky umí, uvolněným krokem vydal k napajedlu. Vyhnul se slonům, ignoroval turisty kteří si ho teprve teď všimli, krátce se napil a zmizel v buši. Až po čase mi začalo docházet, jak podobné bylo chování levharta při našem prvním setkání a jak jsme se možná mýlili i my, když jsme si mysleli, že levhart byl nervozní z nás. Jen on asi ví, co viděl v trávě za námi :-) .
Situace druhá : Mladou levhartí samici jsme potkali v parku Chobe, když jsme se vraceli k bráně parku. Šla po hodně frekventované cestě (opravdová D1 Chobe), kterou se přijíždí k jedné z nemnoha vstupních bran. Pohybovala se přikrčená mezi auty (chudinka byla celá ve stresu v té koloně) a nervozně se rozhlížela. Druhý den jsme na stejném místě zahlédli levhartí kotě a po chvilce i na spadlém stromu klidně podřimující matku. Celkem si nic z aut nedělala a i kotě bylo úplně v klidu. Okolo nastalo opravdové běsnění, jak se jednotlivý průvodci snažili zaparkovat auto v co nejlepším výhledu na oba levharty.Skoro jsem nefotil a v duchu sakroval, že tu je takový frmol. Levharti leželi. Stejně tak jako jiný levhart, kterého jsme o rok dříve potkali v Ugandě si z auta vůbec nic nedělali. Až po pár týdnech doma, my začalo docházet, jak to také mohlo být. Den předtím opravdu ve stresu samice byla, patrně byla lovit a mládě na několik hodin zanechala v úkrytu a my jsem ji přistihly v okamžiku, kdy se blížila k místu, kde mladě nechala. Ve velmi blízkém okolí byly dva kopce porostlé lesem a buší a kočka by jistě neukryla mládě v místě, které by považovala za stresující nebo nebezpečné a které by jí nevyhovovalo. Viděl jsem reportáž o levhartech žijících přímo v parcích v Nairobi, lovících psy a kočky a i tady se pohybovali levharti tak, že je téměř nebylo možné spatřit a spousta obyvatel města je ani nikdy neviděla a neuvidí.
Neříkám, že to právě toto je ten pravý důvod, proč se obě kočky takto zachovali. Mám jen pocit, že jsme zase jednou posuzovali přírodu podle našich měřítek, a hlavně podcenili chytrost a přízpůsobivost těchto úžasných koček. Obrázek neúspěšného útoku máme, přidám ho k článku byť je v kvalitě "nepublikovatené" . Škoda, že nebylo možné se off road vozem více přiblížit. A taky přidáme pár obrázků vzácnějších ptáků, byť nejsou fotograficky tak, jak bychom si představovali.
