Domů » Články » Uganda IV – nejmladší země světa

Uganda IV – nejmladší země světa

Uganda má nejmladší světovou populaci. Průměrný věk v zemi dosahuje pouhých 15 let. Dětí, které spadají do 1. stupně základních škol, je na každém kroku spousta. A velká část z nich do základních škol skutečně chodí. Uganda má na africké poměry vysokou 70% gramotnost.

Rozloha: 241 548 km2

Počet obyvatel: 32 000 000 obyv. (Hustota: 132 obyv./ km2 tj. asi stejně jako v ČR)

Počet obyvatel za posledních 10 let vzrostl o 10 miliónů. Lidé celkově byli velice přátelští.

Děti, děti zase děti...

Podél cest se to dětmi jenom hemžilo a když jsme zastavili a vystoupili z auta, hned jsme se stali terčem dětí. Nejčastěji po nás loudili tužky do školy, jeden chlapec po nás chtěl dokonce boty. Nutno dodat, že děti byly vždy slušné a nejednalo se o nějaké strkání rukou do auta a pokřikování.

Děti byly vždy usměvavé jak spatřily naše auto s nápisem Gorilla Tour začaly nám mávat. My jsme se jim snažili pozdravy vracet, jenže dětí bylo u cest tolik, že jsem se večer přistihl, že mě od neustálého mávání bolí ruce. Našli se ale i vyjímky, nejmladší děti se občas běžely schovat, neboť věřily, že když je vyfotíme, tak jim vezmeme duši. Jeden klučina se dokonce pokoušel naše auto zasáhnout střelou z praku.

Jak je výše uvedeno většina dětí navštěvuje školu. Všechny děti se od mala učí anglicky, takže jste to většinou Vy, kdo umí anglicky nejhůř. Angličtina je zároveň úředním jazykem, aby se jazykově sjednotilo obyvatelstvo celé země, jelikož se zde mluví ještě odlišnými místními jazyky. Během naší cesty jsme několikrát míjeli školáky, jednalo se vždy o nekonečnou řadu dětí po obou stranách silnice. Jednu školu navštěvují většinou děti z širokého okolí. Malí caparti musí často brzy ráno ještě za tmy vyrazit zpravidla bosi do školy, aby urazili vzdálenost lekdy přesahující 10 km a nepřišli pozdě. O členitosti terénu v některých oblastech raději ani nemluvě. Školní den bývá dlouhý a tak se děti vracejí domů až k večeru. Děti, co do školy nechodily, na tom byly ještě hůře - musely od útlého věku pracovat. Několikrát jsme projížděli kolem štěrkovny, kde do tvrdé skály na spalujícím slunci bušily kladivem a rozbíjely ji na malé kousky. Přes to všechno jim nemizel úsměv s tváře. Co nám v Evropě k tomu úsměvu chybí?

Silnice – kapitola sama o sobě

V Ugandě jakož to v bývalé anglické kolonii se jezdí vlevo (ale například v sousední Rwandě se jezdí vpravo). Kvalita silnic mě zpočátku překvapila, jelikož z Etebee přes Kampalu až do města Masandi asi o 200km severněji vede kvalitní asfaltová silnice. České silnice po zimě byly podstatně horší! Nicméně v Masindi jsme sjedli z hlavní cesty a začali žrát prach. Ovšem nic se nevyrovnalo tankodromům v tropických deštných lesích Kibale a Bwindy (viz. Ugandou od severu k jihu). Na cestu z Ishashy přes pohoří Bwindy jsme měli vyhrazený celý den. V autě jsme skutečně strávili přes 8 hodin a to se vzdušnou čarou jednalo jen o 100 km. Náš průvodce říkal těmto silnicím „african massage“. Zde jsme mohli být skutečně rádi, že byl prach a že jsme se na těchto cestách obratně vyhli dešti. Cesta za naší gorilí skupinou Nkuringo místy připomínala koryto potoka. Snad nejhorším zážitkem na ugandských silnicích byla stavba asfaltky u města Kabale. Jelo se přímo přes prašné staveniště, jelikož nebylo možné využít objížďky. Jízda v karavaně byť moderních nakladních aut nebyla zrovna příjemným zážitkem, když pod námi byl asi 100 metrový sráz a my jsme přes zvířený prach neviděli ani auto před námi.

Japonci a Indové vedou

Toyota byla naprosto předvládající značkou aut. Japonská auta byla opravdu schopná zvládnout výmoly zdejších silnic i bez návštěv v servisu. Kromě našeho Landcruiseru britské výroby jsme snad nepotkali jiné než japonské auto. Auta jsou navíc pernametně přetěžovaná, řidič s 8 a více spolujezdci nebyl vyjímkou. Častějším osobním dopravním prostředkem jsou motorky. Ty jsou podobně jako auta přetížené a to buť banány nebo spolujezdci, často obojím. Tři lidé nejsou vyjímkou, my jsme nejvíce napočítali na jednom stroji 5 lidí. Ženy navíc jezdí na motorce zpravidla bokem, udajně se obavají o svoje panenstství. Bývá často komický pohled na vymóděnou krasavici s podpatky v bílém, jak v sedě bokem uhání po prašné silnici. Motorky jsou indické nebo japonské výroby. Ještě častějším dopravním prostředkem bylo kolo, ugandští cyklisté často vozili náklad o hmotnosti i 80 kg. Nejčastěji to byly trsy banánů. I na kole jsme viděli tři lidi. V Murchison Falls jsme setkali také z borcem ze Slovinska, který přijel na kole do západní Ugandy z Tanzánie! Výsostné postavení měly na silnicích linkové autobusy, které se řítily závratnou rychlostí středem vozovky. Dokonce i policie jim uhýbala z cesty.

Za celou dobu jsem si také nevšiml, že by žena řídila nějaký dopravní prostředek. Dokonce i na kole jezdily ženy často jako spolujezdci. Za asi 2000 km dlohou cestu po ugandských silnicích jsme viděli jen dvě nehody, převrácenou cisternu a auto zakleslé ve stromě. Vzhledem k tomu, že zdejší řidiči neví, k čemu je trojúhelník, nahází jako upozornění na silnici větve. Zajímavé je i to, že afričtí řidiči jsou daleko klidnější, v klidu čekají tam, kde by Evropanovi vytekly nervy. Africké silnice jsou hrozné, ale bez nich by nebyla afrika tak africká.

Jídlo a ubytování

Jídlo bylo během celé výpravy výborné, akorát vejce nám ke konci lezly krkem. K jídlu se podával vždy ananas nebo meloun. Ochutnali jsme zde i část zdejších specialit jako tilapii na x způsobů, nilské okouny a všelijaké exotické ovoce. Menší dietu jsem byl nicméně nucen držet po požití vynikající palačiky s místním tvarohem.

Co se nápojů týká, vždy byl dobrý výběr. Pro Čecha asi nejdůležitější nápoj pivo bylo k dostání ve dvou druzích Nile Special (silné a sladší) a Club (vzdáleně připomínal plzeň a také měl na obalu hned napsáno pilsen). V rovníkovém horkém a vlhkém klimatu bylo dobré každý den doplnit ostatní nápoje alepoň jedním litrem vody.

Při volbě ubytování jsme se vyhnuli malým stanům. Takže jsme vždy bydleli v pěkných lodgiích, hotelu nebo v prostorném stanu s příslušenstvím. Nejvíce se nám líbilo ubytování v Paraa lodgi s výhledem na Nil. Kde jsme přes poledne pobývali u vodního baru s oblíbeným pivem Club. Co se prostředí týče asi nejhezčí bylo ubytování v Kibale Rainforest Eco Campu. Jednalo se o pěkné stany přímo v pralese. Jídlo se podávalo v patře hlavní dřevěné budovy, takže se naskýtal krásný výhled do korun pralesních stromů. O vodu na umytí se nám postarali speciální zaměstnanci – nosiči vody z nedalekého potoka. Zde jsem zjístil, že 18 litrů vody na umytí uplně stačí. A záchod byl jak jinak než suchý. Výborné ubytovaní a posezení bylo i v hotelu v Kisoru. Vůbec se nedivím Dain Fosseyové, že zde také ráda odpočívala.

Velké rozdíly

Co se týče lidí v celé zemi jsou velké rozdíly v životní úrovni. Na severu jsou celkově horší podmínky k životu. Lidé zde chodí několik kilometrů ke studni s vodou, často zde jsou k vidění ženy a děti, jak kráčí po prašné cestě s kanystrem vody na hlavě. V oblasti Hoimy jsou navíc lidé velice líní a pokud mají alespoň něco málo, práci se vyhýbají. Navíc severovýchodní oblast Karamoja obývaná hlavně kmenem Karamodžong, žijící polokočovným způsobem života, je považována za nebezpečnou. Proto jsme se také vyhli NP Kidepo. Podle našeho průvodce Edieho je oblast nyní již bezpečná a část zdejších obyvatel pracuje ve správě NP. Občas se také stane, že z Konga či Súdanou přejde nějaký ozbrojenec. I z toho důvodu s námi například za gorilami šli strážci s AK47.

Na jihu jsou lidé bohatší ale hlavně pracovitější. Lidé jsou celkově příjemnější a úsměv jim nemizí z tváře. I domy vypadají o poznání lépe. Na severu to jsou někdy jen chatrče nebo podivné stavby udělané z hlíny. Na jihovýchodě jsou navíc lidé více zvyklí na turisty a jsou k nim vyložině přátelští. Všem bělochům říkají mzungu.

Na jihovýchodě víc prší a celá oblast je úrodnější pěstuje se zde káva, čaj, kakao, vanilka, cukrová třtina a banány. Na severu se pěstuje spíše obilí, proso, luštěniny a chová dobytek. Primér je také nejvýznamější ekonomickou složkou země a zemědělské produkty představují 85% vývozu země. Dále se v zemi pěstuje i bavlna a květiny. Květiny spolu s některým ovocem se převáží do Evropy a USA letecky. Průmysl tvořící jen 10% HDP a je zastoupen textilním, potravinářským a dřevozpracovatelským. Země má taky značné příjmy z turistického ruchu.

Pro Evropany je většina obyvatel velice chudých. Nicméně jsme narazili i na vyjímky např.: Jsme viděli luxusní auta s konžskou značkou, jejichž majitelé se jezdili z chudší domoviny odpočívat do luxusních ugandských hotelů. V botanické zahradě v Entebee relaxovala také zdejší bohatá omladina, naleštěné bouráky, pohledné černošky a týpci v černých brýlích.

Jak už bylo v předchozích článcích zmíněno, podařilo se nám trefit do prezidentských voleb. Prezidentem byl opět zvolen Museveni, který je prezidentem od 1986. Hned po znovuzvolení prodloužil své funkční období z 5 na 7 let. A to byl již dříve kritizován, že mění ústavu, aby mohl být potřetí volen. Nicméně pro nás to bylo štěští, celé volby byly pokojné.

Z náboženství převládá křesťansví a původní náboženství. Je zde také asi 10% muslimská menšina.

Na závěr musím pochválit a také doporučit na cesty po Ugandě našeho průvodce Ediho. Celou cestu nám zpestřil zajímavým povídáním, upozornil nás na zajímavé věci, kterých bychom si sami nevšimli, a hlavně jsme si užili spoustu legrace.

Díky Edii

Související články

Uganda III – rozcestí Afriky

Ugandou od severu k jihu – II část

Ugandou od severu k jihu – I část

Kibale Forest – zelené srdce Ugandy

Mírumilovní vládci horského lesa

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace