Jardines de la Reina - Kubánský podmořský ráj

Pomalu klesáme podél naprosto neporušeného útesu do modravé hlubiny. Na hladině téměř ani vlnka, mírný proud, teplá voda a spousta korálů a hub. Ani příliš nemusíme kopat ploutvemi a užíváme si tento potápěčský ráj. Potápěčský ráj ano, ale jen pro potápěče, který nemá problém s blízkým setkáním se žraloky. Ti jsou totiž všude kolem nás. Po nutném „check-divu“, který ovšem nebyl na Jardínách vůbec nudný, vyrážíme na druhý ponor prověřit zdejší žraločí osádku. Připravuji fotoaparát a Honza zatím po zádech padá do vody, první potopení masky pod vodu a vzápětí vyndá automatiku z úst: „Dělej s tím foťákem, jeden dvoumetrovej je přímo pode mnou“! Málokdy jsem takto rychle ve vodě.

Teď visím vedle Honzy, svého syna a spolehlivého buddyho, nad modrou hlubinou a čekám. Na hraně viditelnosti se pohnulo několik mohutných stínů a zvolna si stoupají prohlédnout, cože za podivné tvory se tu vznáší. Velcí žraloci Perezovi, určitě největší, které jsme na Jardínách viděli. Snažím se je dostat do hledáčku fotoaparátu, ale i v tenkém, 3 mm neoprenu, jsem proti nim hrozně neohrabaný. Čtvrt hodiny se pokouším o fotku karibského útesového a pak začneme stoupat ke člunu. Asi v 15 metrech zakloním hlavu a v duchu zajásám. Pod člunem krouží hejno žraloků hedvábných. Chvíli se pokouším pro změnu fotit tyto štíhlé rychlé paryby a vzduch z láhve při takovém manévrování rychle mizí. Ani potápěčský počítač není zrovna spokojen s kopírováním pohybu žraloků a zlověstně na mě pípá. Naštěstí na mě Honza gestikuluje, ať mu půjčím foťák. Pozoruji, jak fotí, a konečně můžu v klidu v 5 metrech dokončit safety stop, vychutnat si společnost žraloků, taky trochu Honzovi krýt záda a uspokojit naříkající počítač. Vylézáme mezi posledními a náš kubánský průvodce trochu zvedá obočí, když vidí na mém manometru desítku. Vystupování po žebříku do člunu si už tolik neužívám. Nechávat nohy ve vodě plné žraloků mi úplně nesedí. Podobný průběh má zde většina ponorů. Někdy jsou žraloci lákáni pachem ryb, jindy jim kubánští průvodci opatřují potravu loven invazivních perutýnuů ohnivých. Průvodci by rádi naučili místní žraloky, že perutýn je jídlo. V oblasti Karibského moře perutýni nežili. Od roku 1992 se perutýn ohnivý Pterois volitans vyskytuje v oblasti Key Biscayne na Floridě, kdy při hurikánu Andrew z místního akvária uniklo snad 6 nebo 8 perutýnů do moře. Perutýn je rybou s velkou reprodukční schopností a tak se populace zmnohonásobila. Jako nepůvodní druh perutýn velmi negativně ovlivňuje zdejší ekosystém. Nemá zde přirozené nepřátele a je silnou konkurencí pro ostatní organismy. Díky proudům jikry velmi plodných perutýnů putují oceánem a areál rozšíření se tak dále zvětšuje.

Po třech ponorech jsme unaveni a tak u sklenky vynikajícího rumu a pizzy probíráme události uplynulého dne. Především pak jeden okamžik, který asi zvláště slovenskému kolegovi Jardovi utkvěl vhlavě. Při jednom z ponorů zpozoroval hejno ryb, které se otíralo o kůži karibského žraloka. Doslova ho honili po dně a Jarda zatoužil po skvělém filmovém záběru. Vyrazil stíhat tuto skupinu a vytoužený záběr pořídil. Při nahánění ryb a korigování vhodné pozice pro natáčení se však notně zadýchal. Dokončil záběr a mohutně se vydýchával, když si všiml žraloka, který si to namířil přímo k němu. Do té doby vždy žralok před potápěčem uhnul, zvláště při očním kontaktu. Jako by žralokům vadilo, že o nich člověk ví. Tentokrát však žádný úhyb, ale drsný fyzický kontakt, naštěstí s kamerou. Ale žralok se nehodlal tak snadno odradit a zkusil to několikrát, dokud ho kubánský divemaster neodstrčil harpunou na perutýny. Stejně jsem měl pocit, že nás žralok tak trochu po očku sleduje. Inu vše nemocné, slabší nebo raněné je třeba z oceánu odstranit.

Pod vodou na Jardínách může potápěč, v tomto případě spíše šnorchlař, potkat ještě jednoho obávaného predátora. Abychom nějak vyplnili čas mezi ponory, vpluli jsme do mělké mangrovové zátoky. Voda změnila barvu z modré na zelenou, dno je porostlé rostlinami a na listech ulpěl jemný detrit. To bylo asi před deseti minutami. Teď ležím sám v tenkém neoprenu sice jen dva tři metry od člunu, ale metr přede mnou jsou dlouhé zubaté čelisti. Necítím se vůbec komfortně s krokodýlem metr před objektivem. Nejedná se přitom o nijak velký exemplář, odhadujeme jej s Honzou tak na 1,5 metru. Bohužel voda není úplně čistá, dost jsem ji taky sám zkalil svou nešikovností. Kamarádi na člunu lákají krokodýla blíže k sobě a mě se nedaří jej dostat dobře do záběru, protože krokodýl se zajímá o dění na hladině a tak nejsem schopen zachytit do hledáčku jeho oči. Širokoúhlý objektiv nabízí velmi zkreslenou perspektivu a člověk díky němu těžko odhaduje, jak daleko je focený objekt. Koutkem oka zahlédnu pohyb po levé straně. Od mangrovů se blíží druhý krokodýl. Připadá mi větší. Je taky agresivnější a drzejší. Napadá prvního krokodýla a pak se pro potravu natáhne horní polovinou těla na člun. Na lodi vypuká chaos a mě je ve vodě najednou docela fajn. Návštěva už ale končí, je třeba zvířatům dopřát klid. Opouštíme lagunu a Honzu hrozně mrzí, že nedostal taky čas kouknout se na krokodýla ve vodě tváří v tvář.

Kuba - ostrov rumu, doutníků a starých amerických vozů. A jak by doplnil každý Kubánec – hezkých dívek a žen. Všechny tyto přívlastky můžeme po třech dnech strávených v Havaně potvrdit, ale náš hlavní cíl byl někde jinde. 250 korálových a mangrovy porostlých ostrovů a ostrůvků se nachází asi 60 kilometrů od jižního pobřeží Kuby. Okolní moře je průzračné a plné života, písečné pláže jsou zatím pusté. Takto by se dal do dvou vět shrnout základní popis královniných zahrad, jak zní překlad názvu „Jardines de la Reina“. V roce 1996 byly ostrovy vyhlášeny mořským parkem s kontrolovaným rybařením a potápěním za podpory výzkumného centra pro pobřežní ekosystémy v Ciego de Avila a dalších organizací. Zdejší korálové zahrady vypadají neporušeně jako v dobách Kryštofa Kolumba a vyznačují se obrovskými plochami porostlými korály, gorgoniemi a mořskými houbami. Mangrovy jsou ideálním prostorem pro školky mladých rybek a na stěnách a v okolí útesů je zase největší koncentrace dospělých ryb v Karibiku. Pro nás stěžejní informací bylo, že se zde dá potkat s vysokou pravděpodobností až 6 druhů žraloků (hedvábný, citrónový, černocípí, vouskatý, karibský útesový a kladivoun velký).

Žralok karibský útesový někdy také Perézův (Carcharhinus perezii) je mohutný, téměř třímetrový útesový žralok, který u východních břehů Ameriky nahrazuje šedého žraloka útesového. Vyskytuje se od severní Caroliny přes Karibik až po Brazílii. Přestože v některých oblastech svého výskytu je hojný (Bahamy, Jardines de la Reina), rybaření a obchod se žraločími ploutvemi má dopad i na tohoto žraloka. Samice zabřeznou nejdříve dva roky po porodu a i potom mají jen do 6 mladých, takže mají poměrně nízkou reprodukční schopnost.

Žralok hedvábný (Carcharhinus falciformis) je další ze žraloků, který se zde vyskytuje. Na rozdíl od žraloka Perézova jde o žraloka zpelagické zóny, rychlého a štíhlého, dorůstajícího až 2,5 metru. Je rozšířen ve všech tropických vodách, ale i na jeho populaci se začíná projevovat tlak ze strany lovců ploutví. Dalo by se zjednodušeně říci, že po žraloku Perézovém byl naším druhým nejčastěji potkávaným druhem.

Dalším žralokem, kterého jsme pod vodou potkali, byl žralok vouskatý (Ginglymostoma cirratum), noční lovec s maximální délkou něco málo přes 4 metry. Je to obyvatel dna a my jsme jej třikrát potkali v jeskyních, kde jsme pátrali především po tarponech.

Popis velkých predátorů Jardin by nebyl úplný bez krokodýla amerického (Crocodylus acutus). Až 6 metrů dlouhý krokodýl, který se nevyhýbá slané vodě a je rozšířen nejen na Kubě, ale také na ostrovech Jamajka a Hispaniola. Na pevnině se vyskytuje od jižního cípu Floridy až po Ekvádor a severní Peru. Na Kubě se může křížit s krokodýlem kubánským (Crocodylus rhombifer).