Domů » Články » Finská tajga - za zvířaty poprvé na sever

Finská tajga - za zvířaty poprvé na sever

Velcí predátoři, naše oblíbená skupina zvířat, nemají v Evropě zrovna na růžích ustláno, Českou republiku nevyjímaje. Návštěvy v Bavorském lese letošní zimu mě ještě více utvrdily v tom, že bych rád některé z nich potkal bez plotů a mříží a tak jsem začal vybírat možné lokality. Jednou z nejlepších možností se jevilo Rumunsko, ale velice rychle jsme zde narazili na "logistické" problémy a celá organizace nám přišla více než kostrbatá. Jako na zavolanou se ozval Ondra, že uvažuje o cestě do Finska, kde je ještě medvědů a vlků docela dost a navíc je tam šance vidět jednoho z mých největších oblíbenců - rosomáka. To rozhodlo a poprvé pojedu takto daleko na sever za zvířaty.

Po krátké anabázi se společností Finnair a jejich boarding timy jedeme mikrobusem na základnu, která leží u hranic s ruskou Karélií. Smrky, břízy, jezera, občas nějaká mýtina a to vše jen několik metrů nad mořem. Nicméně i tak má tajga své zvláštní kouzlo. Přímo mezi třemi jezery jsou umístěny pevné kryty, které používají pozorovatelé i fotografové. Na "směnu" do krytu se nastupuje v 17:00 a opustit kryt a dostavit se ke snídani je možné až po sedmé hodině. To už medvědi neaktivují. Že to tak úplně není pravidlem jsme se přesvědčili třetí den, kdy jsme jednoho nezodpovědného medvěda potkali při návratu na základnu v 7:20 a to jsme prosím i hlučeli, aby všichni medvědi věděli, že už je pro dnešek s focením konec. Jinak se medvědi chovali podle pravidel, přicházeli okolo půlnoci a vydrželi s aktivitou do páté hodiny ranní. Během těchto čtyř nocí jsme měli štěstí na minipříběh z tajgy. Týdny na přelomu května a června jsou vyhrazeny medvědí říji. Mladá medvědice se dvěmi ročními medvíďaty přišla o půlnoci jako druhý medvěd tohoto večera. K ránu pak dorazil místní patriarcha, obrovský tmavý samec, nepochybný vládce místních lesů. Při bližším pohledu bylo vidět, že se období jeho vlády blíží ke konci a spolu s finskými průvodci jsme jeho věk odhadovali na více jak 20 let. Další den, ještě poměrně brzo okolo 22:00 dorazila medvíďata sama a nervozně pobíhala okolo. Bylo na nich velmi zřetelně vidět, že jsou poprvé sama a že si nejsou svou situací vůbec jistá. Medvědí říje začala a medvědici šel ve stopách onen velký samec. Druhého dne k ránu vládce zajistil pokračování rodu a samice se okamžitě vydala hledat mláďata. Věřím, že se štastně potkali a mladá medvědice nám třeba už příští rok předvede novou generaci.

Velmi překvapující bylo zjištění, jak tiše a lehce se dokáže tak velké zvíře pohybovat. Celý terén byl silně podmáčený a do některých částí lesa nezbylo než zout boty a brodit se do poloviny lýtek několika decimetry vodou nasáklého mechu a listí. Přesto medvěd jako by zvolna plul těsně nad terénem a přestože jsem se snažil zachytit sebemenší zvuk, vynořil se pokaždé z lesa jako duch. Ani když byl od nás méně než deset metrů, nebylo slyšet nic vyjma okamžiku, kdy si mlaskavě pochutnával na nějakém kousku potravy.

Finsko je ovšem zemí, kde není nutno spoléhat se jen na focení z krytu. Během dne je možné volně procházet po lesích a stezkách, jen je třeba opatrnosti. První den jsme narazili na stezce na stopy medvěda, které bychom jen velmi těžko zakryli polévkovým talířem a dost rychle jsme se otočili. Během denní siesty (noc je plná bdění a focení) jsem poslední den nemohl usnout a tak jsem se sám vydal porozhlédnout po okolí. Doufal jsem v nějaké veverky nebo zajímavé ptáky. Procházeje lesem, kde chvílemi nebylo pro hustou lesní hradbu vidět dál než nějakých patnáct dvacet metrů, jsem cítil nejistotu. Pohyboval jsem se zvolna a tak tiše, že by se za to nestyděl ani náčelník Apačů. Vyšel jsem na rozlehlou planinu, kde stojí první pozorovatelny a asi 10 metrů přede mnou na mě vykoukla za břízou hnědá střapatá hlava. Leknutím se mi podlomila kolena (to abych mohl fotit z očí do očí :) ). Rosomák se ale mnohem více zajímal o okolní možnosti k nasycení a mě pomalu docházelo, že bude lepší pohybovat se hlučněji. Ostatní obyvatelé tajgy by měli vědět, že tam jsem a zbytečně se tak nebudeme vzájemně překvapovat. Pomalu jsem šel za ním a rosomák mi dovolil strávit více jak 10 minut v jeho blízkosti. Úžasný zážitek, který navíc doplnil mé wildlife snímky o další, pořízené bez jakéhokoli krytu. Byl to velmi silný zážitek vidět kolem sebe běhat tuto úžasnou šelmu, opravdového démona arktických lesů.

Rosomák sibiřský (Gulo gulo) je největší lasicovitou šelmou, byť stavbou těla spíše připomíná medvěda. Je to všestranný predátor, schopný ulovit i o hodně větší kořist než je sám a také se nebojí odehnat od potravy jiné predátory. Vyskytuje se ve Skandinávii, Rusku, USA a Kanadě. Ve Finsku v oblastech přiléhajících k ruské Karélii je už jenom něco málo přes 150 rosomáků.

Medvěd hnědý (Ursus arctos) je rozšířen na stejném území, oproti rosomákovi však zasahuje i do jižních horských oblastí jako je např. Rumunsko, Bulharsko a nebo Španělsko. Jedná se o největší evropskou šelmu a v celé Skandinávii již ohrožený druh. Je to typický všežravec.

Některé fotografie vznikaly za obtížných světelných podmínek. Samotné páření je pořízeno jen škvírou na obrovskou vzdálenost a je zde tudíž prezentován jen výřez coby dokumentace. Snad příště, v lepším místě a nikdo nezaspí :)

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace