D+D v maďarské Hortobagy
D+D - nejedná se o nějakou populární hudební nebo uměleckou skupinu. Nejde ani o reklamní spot nebo nějaký slogan. Jde o dva opeřence, za kterými jsme vyráželi velmi často. Za jedním jsme jeli takříkajíc na "tutovku", druhý byl dosud nesplněným snem. Jeden má zobák jako sbíječku, druhý ho má tenký jako chirurgův nástroj. Jeden je žlutý, s černo bílou kresbou a odlétá na zimu do teplých krajů, druhý je černý s červenou hlavou a na zimu tady zůstává. Oba lze považovat za Honzovo fotografický sen, za démony které je třeba vyfotit, za objekty, kterým se dostat "na kobylku " není jednoduché. Kdykoli jsme některého z nich jen zaslechli, nebo zahlédli jeho siluetu, vypukly neskutečné dostihy. Dudek chocholatý (Epupa epops) a datel černý (Dryocopus martius). Jak říká jeden náš kamarád :" Kdo z fotografů přírody nevyfotil dudka, jako by ani nebyl"! :-)
Dudek chocholatý je pták velikosti hrdličky, avšak lehčí stavby těla s rozpětím křídel okolo 45 cm. V řádu srostloprstých je jediným zástupcem čeledi dudkovitých. Odborníci rozeznávají až 9 poddruhů, kteří obývají Evropu,Ásii a Afriku. Potravou jsou převážně larvy a hmyz, které většinou hledá na zemi.
Datel černý je největším druhem čeledi datlovitých v Evropě. Je vysoký 45 až 50 cm s rozpětím křídel třičtvrtě metru. Potravou jemu především dřevokazný hmyz a jeho larvy a mravenci. Pro hledání této potravy je vybaven dlátovytým zobákem a dlouhým lepkavým jazykem. Je poměrně hojný, ale velmi plachý.
Hortobágy - dudek je tutovka
To, že je dudek v maďarské pusztě tutovka, je neodiskutovatelný fakt. Pořídit pořádnou fotku je věc jiná. Kolikrát se nám během našich cest na jih stávalo, že Jéňa doslova zařval : " Zastav, to je dudek" ! A pak nastalo plížení, vyčkávání a nakonec zklamání. Navíc pokud jsme necestovali sami, tak potom ostatní pasažéři často neměli pochopení a trpělivost na slunci počkat těch několik málo hodin, než vysněný obrázek získáme. Nakonec jsme pořídili první slušný obrázek dudka ve Španělsku, kam jsme odjeli pátrat po rysu pardálovém. Ale nebylo to ono. Další fotografie jsme pořídili v národním parku Kiskunsag v Maďarsku. Ale ani tato akce nás plně neuspokojila, alespoň co se fotky dudka týká. Nakonec jsme se rozhodli neúspěch zlomit. S maďarskými ornitology jsme si domluvili fotografování na okamžik, kdy budou dudci krmit mladé. Vše bylo připraveno a nám nezbývalo než čekat na mail. Připraveni jsme byli v obvyklé sestavě s Martinem Mecnarowským. Ten několikrát za týden volal s dotazem : "Už krmí ?" A pak přišel dlouho očekávaný mail. Přijeďte na poslední víkend v květnu. Cestu do Hortobágy bychom už ujeli asi i poslepu, naše expediční vozidlo zůstalo doma a tak jsme vyráželi Martinovým Nisanem. Leští ho vzorně a tak nám z mostů mávali i lidi čekající na supersporty ohlášeného a taky zakázaného závodu Gumball 2013.
U dudků
Musíme Jánosovi poděkovat, protože obě hnízda byla připravena u stabilních krytů, které jsou používány i pro zimní focení orlů a dravců. Zaskočilo mě, že jsme k hnízdu nevyráželi před svítáním. Tak nějak jsem měl dudky vždy za velmi plaché ptáky a tak jsem z hrůzou očekával, že po našem příchodu budeme půl dne čekat, než se uklidní a budou krmit. Do 10 minut byl samec u hnízda a pak v pravidelných intervalech nosil potravu a krmil mladé nebo i samici. Ta se občas vylezla z hnízda protáhnout a rychle se vracela zpět, protože počasí bylo spíše podzimní, chladno a sem tam déšť. Samice proto zůstávala většinu času v hnízdě. Naštěstí večer několikrát slunce vykouklo a dalo nám možnost udělal pár snímků v lepším světle. U prvního hnízda samec létal pravidelně po půl až třičtvrtě hodiny proti směru hodinových ručiček sbírat potravu. Jako by měl území rozděleno na jednotlivé sektory. U druhého hnízda jsme podobnou pravidelnost nepozorovali. Ani zde nebyli dudci nijak plaší a nebyl problém se lehce protáhnout za krytem. Nebude to tak asi všude, tady jsme však byli v části puszty, kde je velký pohyb lidí živících se zemědělstvím, a tak kolem hnízda prošlo stádo s pastevcem i se psy a dudky to nijak zvlášť nerušilo. Šokující byl i závěr prvního dne. Jeden z průvodců nás přijel vyzvednout a nás, kteří jsme celý den seděli před hnízdem se "československy" s příšerným přízvukem zeptal: "Vííídělí ste ptáááka?! Chvíli jsme nevěřícně zírali.
U pěvců
V krytu u pěvců jsme byli několikrát, podařilo se nám zde již pár solidních snímků, ale naším cílem byli letos především šplhavci. Přestože les navazuje na velké město, je terén pro tuto ptačí čeleď jako stvořený. Tichý les s desítky metrů vysokými topoly a duby. Velké části lesa jsou hustě zarostlé křovinami, že je v podstatě neprostupnou džunglí. Mimo horké léto je částečně podmáčený a je plný suchých kmenů. Daří se tu udělat obrázek i 5 druhů za den, my jsme zatím takové štěstí neměli a fotili zde jen strakapoudy. Letos jsme však přijeli vybaveni i Martinovo technikou s nahrávkami a tak jsme chtěli políčit především na datla. Protože jsme již měli "splněno", užili si s dudky a poštolkami rudonohými, trochu jsme si dělali legraci, že to zakončíme nějakým pijícím dravcem nebo datlem. Deset minut poté, co jsme zalezli do krytu, se ozval křik datla a bylo na čase vyzkoušet nahrávku. Netrvalo to ani hodinu a datel byl opravdu před námi. Nepřiletěl, spíš sešplhal po mohutném kmenu. Dal nám chvilku na pár obrázků, napil se a přelétl na kryt. Tam nám ještě zabušil na rozloučenou. Škoda že klovl jen pětkrát, za 20 vteřin při své síle mohl sedět v krytu s náma. Byl to naprosto úžasný zážitek, tak trochu nad rámec očekávání. Můžeme jen polemizovat jestli datel opravdu zareagoval na nahrávku nebo se šel jenom "po snídani" napít. Zanechal na sobě totiž důkazy nedávné hostiny v podobě několika mravenců, kteří tvoří důležitou součást jídelníčku datlů. Pro nás v ten okamžik tak nějak symbolicky focení v Hortobágy skončilo, chvilku jsme ještě poseděli, potom jsme koukli po okolí, kde v obrovské výšce starých listnáčů seděli dva (!) datli a mi jsme u zbytků studeného kafe diskutovali o tom, kam a kdy příště. Kéž by další výprava byla stejně úspěšná.
