Cesta do rudé Kalahari
Po "evropském" roce 2017 jsme na únor 2018 naplánovali cestu do Jihoafrické republiky. Tentokrát jsme se rozhodli vynechat nám dobře známý Krugerův park nebo provincii Kwazulu-Natal a vyrazili jsem z Johannesburku na západ do NP Kgalagadi. Na cestu jsem nakonec vyrazili ve čtyřech, tak abychom se pohodlně vešli do jednoho auta a zároveň rozložili náklady za palivo. Nafta je sice v JARu asi o 10 korun na litr levnější než u nás, ale nás čekalo něco kolem 4000 km.
Po několikahodinovém letu s přestupem v Dubai jsme vyzvedli auto a hodili dlouhé kalhoty a bundu na dno kufru. Po opuštění hustě zalidněné provincie Gauteng, ve které leží Johannesburk i hlavní město Pretoria, začalo lidí i měst ubývat. Po několika stech kilometrech po rovné silnici N14 jsme projížděli nějakou obcí jen tak každých 80 km. Posledním větším městem a bránou do Kalahari je město Upington, kde jsme absolvovali nákup nezbytných věcí jako je voda, uhlí a maso (pivo ani víno jsem koupit nemohli, neboť byla neděle, v JARu den prohibiční). Za ním se už směrem na sever rozprostírá opravdová pustina. Dlouhá rovná silnice do nekonečna, červené duny, žádné stromy a dvě tři auta na sto kilometrech... taková je cesta do NP Kgalagadi.
Průtrž mračen v poušti
Již během této cesty jsme několikrát projeli pěknou bouřkou, kdy to stěrače moc nezvládaly a nezbývalo než sundat nohu z plynu. Všude bylo neobvykle zeleno a živo. Přes silnici přeletovala hejna vdovek a snovačů. Podle předpovědi měla být jedna taková bouřka i v Kgalagadi. Situace byla taková, že za první 4 dny pobytu jsme zmokli hned několikrát. Vzhledem k tomu, že jsem se před odjezdem dočetl, že v Kalahari pořádně prší maximálně 10 dnů v roce, tak jsme trefili zajímavé období. Na den našeho příjezdu panovaly teploty okolo 20 °C, což byla pořádná zima zhledem k tomu, že na konci ledna atakovaly 45 °C. Všude byla spousta vody, mnoho louží na cestě a rozlitá napajedla. Zvířata určitě nepotřebovala chodit jen k napajedlům, která byla doplňována vodou z podzemí. To trochu narušilo náš plán, že budeme na zvířata čekat u napajedel, kde se budou jistě alespoň odpoledne chodit napít. Nutno říct, že se nám na druhou stranu podařilo na několika místech trefit okamžik, kdy jinak vyprahlá kalahari rozkvetla a byla plná růžových či žlutých květů. Spolu s deštěm byly i mraky, což sice umožňovalo focení téměř celý den, ale zase jsme přišli o zlaté večerní a ranní světlo.
Království gepardů
Kromě počasí se naše představy a očekávání rozcházely se skutečností také ohledně pozorování a focení velkých koček. Náš předpoklad byl, že viděl levharta a geparda bude náročné a že budeme rádi, když je zahlédneme v dálce na duně. Naopak, že problémem nebude natrefit na lvy. Chtěli jsme zejména velké černohřívé samce. První velkou kočkou, kterou jsme viděli byl mladý levhartí samec. Gepardů jsem viděli v součtu asi 14. Lva jsme viděli jednoho ležet v dálce a lvice tři. Lvi jsem viděli hned druhý den a říkali si "to ještě určitě budou lépe". Nebyli.
Údolí řeky Nossob a Auob poskytovalo gepardům ideální startovací dráhu pro lov antilop skákavých. Na základě našich pozorování můžeme říct, že se tomuto druhu v Kgalagadi daří. Viděli jsme postupně 3 samice s mladými, mladého samce a potom velkou koalici 4 gepardích samců. Během našeho pobytu v oblasti Mata Mata jsme čekali u gepardů ležících v na druhé straně vyschlého koryta řeky Auob dva dny v naději, že se gepardi přiblíží do fotitelné vzdálenosti. Odměnou nám bylo pozorování neúspěšného lovu z bezprostřední vzdálenosti. Třešničkou na dortu potom bylo pozorování úspěšného lovu v oblasti Twee Rivieren a následné převtělení malé antilopy skákavé do nefouklých bříšek gepardí mámy a jejího mláděte.
Šakali, surikaty a draví ptáci
Kromě gepardů nás překvapilo obrovské množství šakalů, které bylo možné pozorovat a fotit prakticky během každého game drivu a to asi hlavně díky otevřené krajině bez vysoké trávy, ve které by se menší psovité šelmy v jiné oblasti schovali. Během grilování v kempu Mata Mata je bylo možné navíc pozorovat snad celou noc, jak pátrají po potravě kolem místních napajedel. Spolu se šakali je Kgalagadi vyhodná také na fotografování dravců, kteří často pili z louží přímo na silnici. Díky jejich velkému počtu je bylo možné spatřit i na dobrých místech pro focení. Dobře spolupracovali také surikaty, zemní veverky a mangusty. Mangusty se daly fotit přímo v kempu, kde se motaly nejčastěji kolem popelnic. Surikaty bylo možné zase nafotit kromě samotého NP Kgalagadi také v jedné s farem cestou k bráně parku. Pozorovat se nám podařilo i oba druhy hyen a také psi ušaté, kteří brzy ráno utíkali vždy v dostatečné vzdálenosti pro pořízení jiné než dokumentační fotky.
Dalším cílem naší cesty bylo také pořízení fotek býložravců. Podařilo se nám fotografovat přímorožce,pakoně, antilopy skákavé i žirafy. Při průjezdu údolím řeky Auob jsme napočítali více než 30 žiraf, což odpovídá polovině zdejší populace. V jednom místě jsme narazili i na několik dní starou mršinu žirafy, kterou strhli před naším příjezdem lvi. Lvi se na toto místo ještě vrátili, ale my jsme neměli dostatek štěstí.
Pilanesberg
Na poslední dva dny jsme se přesunuli blíže letišti do pro nás také nového NP Pilanesberg. V porovnání s Kalahari je to taková "zoologická zahrada". Jedná se turisticky navštěvované místo, a to zéjména návštěvníky známého zábavního parku Sun city, který se nachází hned vedle rezervace. Zejména zástupy turistů z Asie se selfie tyčkami působily na safari opravdu komicky. Podobně jako v Krugerově parku se i v Pilanesbergu nachází asfaltové silnice a restaurace přímo uprostřed parku. Je tu i několik dřevěných pozorovatelen, které sice poskytují dobrý výhled na napajedla, ale s focením od hladiny nepočítejte. Tolik asi k "zoo", protože jinak je národní park nacházíjící se v kráteru dávno vyhaslé sopky nabytý zvířaty a stačí odjet z hlavních cest a ani moc aut již nepotkáte. Pilanesberg je domovem více než 200 slonů, 50 lvů, nosorožců černých i bílých a mnoha dalších velkých i malých druhů zvířat. Zvířata jsou na auta a lidi zvyklá a to včetně ptáků. My jsme i zde měli problém s velkým množstvím srážek, po kterých vyrostala téměř dvoumetrové tráva, ve které bylo možné vidět slony, nosorožce, žirafy a ptáky sedící vysoko ve větvích.
Cesta do Kalahari se určitě povedla a doplnila naší zkušenost s cestami do JAR. Nutno říct, že se jedná o náročnější variantu cesty v porovnání s cestou do Krugerova parku. Méně zvířat, obchodů, restaurací (ta je tam vlastně jen jedna), extrémnější teploty a více hodin v autě. Zároveň jsme v této oblasti potkali jen minimum dětí a turistů, co se šli jen tak podívat na safari, aniž by měli hlubší zájem o přírodu nebo dobrodružství v poušti. Na druhou stranu tu potkáte lidi do přírody opravdu zapálené a divočinu nedotčenou.
